Projekt Cinematerapie začal velmi neobvyklým inzerátem na obrazovkách České televize. V něm se lidem nabízela možnost zúčastnit se castingu a vypovědět tvůrcům vlastní osobní příběh. „Nevěděl jsem, kolik lidí přijde. Přišlo jich pětadvacet. Kdybych mohl, tak bych neselektoval, ale vybrali jsme nakonec jedenáct lidí kvůli limitu celovečerního filmu. Neřekl bych ale, že těch zbývajících čtrnáct příběhů bylo méně zajímavých,“ řekl k celému úvodu režisér Ivan Vojnár.

Už na castingu se roztočily kamery a Vojnár se svým týmem sledoval, jací lidé a s čím vlastně přijeli. Nakonec se sešla skupina opravdu velmi silných osudů, z nichž se některé prolínají, ale každý je svým způsobem jedinečný. Už z názvu snímku je patrné, že se jednotliví protagonisté svěřovali na jakýchsi terapeutických sezeních tvůrcům se svými životními traumaty. Od týrání v dětství, přes manželské problémy, až po potíže s vlastní osobností. Pro většinu z nich byl celý projekt přínosný a pomohl jim se s největšími bolestmi vyrovnat. Celé natáčení trvalo deset měsíců, pak už neměl Vojnár peníze. „Měli jsme finanční limit,“ přiznal.

Jednotlivé příběhy se ve snímku prolínají a po částech se odhaluje také jejich vývoj, který bývá ke konci často velmi překvapivý. Další nit tkaná filmem je využítí retroscén, jenž propojují osudy a v rolích některých protagonistů vystupuje jediná profesionální herečka v celém díle, Anna Stropnická. „To jsme měli připravené předem, je to víc kinematografické,“ uvedl ke konceptu Vojnár.

Někteří z vybraných účinkujících dostali prostoru více, jiní méně. Zvláštní chvíle v životě zažila například Anna Ambrožová, která pochází ze Slovenska, ale za svým mužem se přestěhovala do Čech. Všechny důležité životní chvíle prožila na podzim a její vidiny ve snech se pak skutečně staly. Pavel Chrudimský v mládí trpěl, když jeho i celou rodinu bil otec, Ingrid Gallasovou zase fyzicky i psychicky týral manžel. Za jeho vraždu byl pak navíc odsouzen její bratr. Poněkud těžší cestu životem si museli proklestit Tomáš Choura a Josef Polášek, na první pohled trochu podivíni a žádní krasavci, v jejich nitru ale bublají velké sny. Na casting přišel také manželský pár Hendrychových, kteří nenabízeli žádné srdceryvný příběh a vypadali jako šťastná dvojice. Časem se ale ukázalo, že ne vše v jejich vztahu bylo v pořádku.

Ovšem zřejmě nejvýraznější postavou celého filmu je Olivie Žižková. Žena, která měla ve škole kvůli dysfunkci problémy s matematikou a její matka a i otčím ji ponižovali. Jelikož si mysleli, že vše dělá naschvál, dali ji do zvláštní školy. První muž Olivie jí brutálně mlátil a celý život jí na tomto světě držely jen písně Darinky Rolincové a sen o herectví a kariéře zpěvačky. Kromě toho také přiležitostně fotí akty a celá její kontroverzní postava ji vrhá do velkého veřejného zájmu. „Ten film se rodil postupně, nevěděla jsem, co všechno tam bude. Třeba mi to v kariéře ublíží, že jsem se tam svlíkala,“ prohlásila Žižková. Ale zároveň jí snímek otevřel nové možnosti a své účasti v něm nelituje. „Hodně mi pomohl,“ dodala.

Právě Olivie se lidé ptají, zda bude mít Cinematerapie také pokračování, ale režisér Vojnár je k tomuto kroku skeptický. „Některých protagonistů jsem se bál, protože nechci nikomu ublížit. Ať udělá pokračování někdo jinej, ale já asi ne. Musí se to dělat nenápadně.“

Vojnár přinesl na český trh dílo, které přesahuje rovinu dokumentu a pomocí psychoterapií přechází až ve formu reality show. „Některé prvky reality show jsou velmi přitažlivé, ovšem až do té doby, než protagonisté začnou být nuceni k producírování v show businessu a přeměňováni v celebrity. My jsme se snažili jen naslouchat,“ doplnil k Cinematerapii vysvětlení Vojnár.