Albánie mi bude chybět, hlavně jejich pivo. Na hranicích žádný problém nebyl, tak jsem pěšky pokračoval směrem k malému městečku Struga vzdálenému 12 kilometrů a dále se vydal do města Ohrid, ke kterému to bylo ještě dalších 15 kiláků.

Mé dobrodružství pokračovalo cestou do Albánie. Ráno jsem vstal brzy, protože dopoledne jsem měl být v Tuzi, což je město kousek od Podgoricy. Nebylo možné zjistit, kdy jede bus, tak jsem jen seděl na zastávce a čekal, až se objeví linka 41.

Svou cestu po Černé hoře jsem začal ve městě Herzeg Novi. Na autobusáku mě přivítali nahaněči a taxikáři, kteří se prali o pozornost každého turisty. Když jsem se jedné starší paní zeptal, jestli neví, kde je tady kemp, odpověděla mi: „To jsi tak chudej, že nemáš ani na hotel?“ Tak jsem jí vysvětlil, že jsem se neptal, jestli vypadám jako chudák, ale kde je tu kemp. Ukázala doleva a řekla, že to jsou 3 kilometry.

Mé velké dobrodružství začalo v Záhřebu, kam jsem se svezl autem s jedním chlápkem, který měl stejnou cestu a volné místo. Z České republiky mě vyprovodilo deštivé počasí, ale chmurné chvilky jsem zaháněl pitím piva z plechovky. Koupil jsem si 9 kousků, přeci jen nás čekalo 12 hodin cesty a potřeboval jsem na chvilku usnout. V Záhřebu také pršelo a po těch pivech mi nebylo právě zrovna do skoku. S poděkováním jsem se rozloučil a vyrazil vstříc neznámému městu.