Velikonoce tady budou co nevidět. Z výloh obchodů se na nás smějí čokoládoví zajíci a sladcí beránci, denně procházíme kolem stánků s pomlázkami a barevnými kraslicemi. Dnešní doba udělala z velikonočních svátků pár dní volna navíc, během nichž se dodržují zajímavé tradice. V čem ale tkví pravý duch těchto svátků a proč se vlastně slaví?
Pro začátek je dobré vědět, že Velikonoce, jak je známe dnes, nechávají splynout dvě odlišné kultury, pohanskou a křesťanskou. Pohanská tradice znamená uctění příchodu jara a zároveň pohanského nového roku. Tyto oslavy jsou prosbou o hojnou úrodu a nový rozkvět života. Nastávají v den jarní rovnodennosti, která připadá zpravidla na 20. či 21. března.
V církevním pojetí jsou Velikonoce naopak svátkem s pohyblivým datem. Připadají vždy na první neděli po prvním jarním úplňku. Podle toho pak může Velikonoční neděle nastat kdykoli mezi 22. březnem a 25. dubnem. Křesťané si během Velikonoc připomínají ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zajímavostí je, že Kristus byl ukřižován právě v době významného židovského svátku Pesach, kterému se dnes přeneseně říká Židovské Velikonoce.
Posuňme se ale dál k nejdůležitější části Velikonočních svátků – Svatému nebo též Pašijovému týdnu, jež symbolizuje vrchol Ježíšova života. Začíná „Květnou nedělí“, během níž se světí kočičky a vrbové proutí na památku Kristova vjezdu do Jeruzaléma, kdy mu lidé házeli na cestu useknuté ratolesti stromů. Vysvěcenými proutky pak lidé zdobili své příbytky a hroby zemřelých.
Následující „Modré pondělí“ a „Šedivé úterý“ mají pouze své pojmenování, ale s žádnými tradicemi se nepojí. Jinak je tomu u „Škaredé středy“. Její název plyne z toho, že v tento den Jidáš škaredil (žaloval) na Krista. Říká se jí také Sazometná, protože se vymetaly komíny a musel se vysmýčit celý dům.
Čtvrtek je v češtině nesprávně označován přívlastkem Zelený. Vznikl zkomolením německého názvu Greindonnerstag (Lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek), přesto se ale tento výraz uchytil a používáme jej dodnes. Na „Zelený čtvrtek“ se konala poslední večeře, po níž byl Kristus zatčen. Tímto dnem umlknou kostelní zvony – říká se, že „odlétají do Říma“ pro papežovo požehnání a místo nich se ke svolávání k bohoslužbě používají různé řehtačky a klapačky. Na Zelený čtvrtek hospodyně pečou tzv. jidáše, jejichž tvar symbolizuje provaz, na kterém se zrádce Jidáš oběsil.
„Velký pátek“ je dnem přísného půstu a hlubokého smutku, kdy si připomínáme Ježíšovo ukřižování. Velkopáteční liturgie obsahuje čtení pašije (zprávy o umučení Krista), odhalení a uctívání kříže jako symbolu utrpení, přímluvy a prosby za celý svět a přijímání. Kostel je na Velký pátek vyzdoben velmi střídmě, písně se zpívají bez doprovodu, mlčí varhany i zvony.
Na „Bílou sobotu“ se nekonají žádné obřady ani mše svatá. Zato se před kostelem světí oheň, od kterého se zapaluje symbol života a světla, Velikonoční svíce zvané „paškály“. Také se znovu rozezní kostelní zvony. Noc mezi Bílou sobotou a Velikonoční nedělí je nazývána „Velká noc“, protože této noci vstal Kristus z mrtvých. Z jejího názvu je odvozeno samotné pojmenování „Velikonoce“.
Boží hod velikonoční nebo chcete-li „Velikonoční neděle“ je nejvýznamnější křesťanský svátek, kterým si připomínáme Ježíšovo zmrtvýchvstání. Ranní bohoslužbou končí čtyřicetidenní půst a začíná se hodovat. Na svátečním stole nesmí chybět tradiční pokrmy, které se světily při ranní mši – beránek jako symbol Ježíše Krista, jenž se obětoval za spásu světa, dále mazanec, vejce, víno a chléb.
Velikonoční svátky slavnostně završuje „Velikonoční pondělí“. V českých zemích jej provází především známé pohanské tradice a zvyklosti. Chlapci vstávali časně zrána a pomlázkou z vrbového proutí vyšlehali všechna děvčata v okolí, aby si po celý rok uchovala zdraví, svěžest a mladost. Za „pomlazení“ a koledování si vysloužili barevnou pentli anebo malované vejce jako symbol života, plodnosti a vzkříšení. Na Moravě a ve Slezsku chlapci ještě mimo hodování polévají dívky vodou.
Tyto obyčeje se ale napříč celou republikou mění. Někde mohou dívky chlapcům oplatit pomlázku po úderu poledne, jinde až v úterý. Na některých místech zase chodily děti okolo domu a hledaly vajíčka, která jim do trávy ukryla zvířata: většinou to byl zajíc, na Olomoucku slepice, na západě Čech zase kohout. Zajímavými nosiči vajíček jsou i středočeské lišky a slezští skřivánci.
Existují ale dávné zvyky, které se nepojí s žádným konkrétním dnem, ale s celým obdobím Velikonoc. Jde například o přípravu tzv. pučálky. Pučálka je naklíčený hrách. Ten se nechal pět dní ve vodě, aby mu vyrašily klíčky. Takto připravený hrách se opékal na másle a dochucoval solí a pepřem nebo jste si ho mohli připravit na sladko s rozinkami. Další tradicí je vysévání obilí, spojené se začátkem zemědělských prací. Lidé si vysévali obilí i doma, do misek a talířů, aby vyrašená tráva přinesla jaro i do jejich domovů a spolu s ostatními dekoracemi provoněla celý dům jarní atmosférou.
Zkrátka a dobře, Velikonoce můžete strávit ledajak. Ať jste děti nebo dospělí, věřící či ateisté, z města nebo z vesnice, tyto pradávné svátky vás jistě zastihnou, a to nejméně na Velikonoční pondělí. Nenechte se tedy ničím odradit a pusťte do letošních oslav s chutí. Užijete si spoustu zábavy. Při pletení pomlázky či zdobení kraslic si odpočinete od každodenního shonu a v kruhu svých blízkých se ponoříte do příjemné sváteční atmosféry.
Text: Eva Vergosová
Foto: Kristýna Šmejkalová
Komentáře
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.