Po aklimatizačním dnu nás čekal výstup do Lobuche (4 910 m. n. m.). Cestu jsem si zpestřil koupáním se v potoce v 4 550 m. n. m. a můžu říct, že tam byla teplejší voda než na Slapech. Cestou je nádherný výhled na blízkou vesničku Pheriche. Celé to údolí je tak krásné, až jsem si kolikrát říkal, jestli je to možné.
Ve vesničce Dhugla jsme nabrali síly před hrozným kopcem, jenž končí u hřbitova horolezců, kteří umřeli na Everestu. Tam jsme postavili stan na pozemku sympatické Nepálky a já se šel mrknout do nedaleké italské meteorologické skleněné pyramidy. Před ní jsem potkal Itala, kamaráda ředitele projektu, a ten mě vzal s sebou. Dveře nám otevřel usměvavý Nepálec a zavolal manažera. Jakmile mu Ital řekl, kdo je a za kým jde, dostali jsme kafíčko a spoustu jídla. Ředitel byl bohužel zrovna v Kathmandu, tak nás pyramidou provedl manažer. Je to tam jak ve Star Treku, všude monitory, počítače a boží výhledy z oken.
Ve 4 ráno už jsem byl zas na nohou a vydal se směr Gorak Shep, abych stihl všechnu tu nádheru. Bylo ohromující vidět hory osvětlené měsícem. V Gorak Shepu (5 130 m. n. m) mě zarazila veliká cedule „wi-fi here“, to je fakt neskutečný. Nasnídal jsem se a vyrazil na horu Kala Pattar, která je 5 550 m. n. m. Během 4 hodin jsem absolvoval převýšení o 640 metrů a bylo opravdu znát. Měl jsem ale štěstí a byl hodinu na vrcholu úplně sám a užíval si výhled na Lhotse, Everest, Pumori, Everest base camp a celý ledovec.
Z Kala Pataru vede zkratka do starého Everest base campu, kde nebylo moc živo, protože o kousek dál je nový, odkud se víceméně vyráží na expedice. Cestou zpět jsem myslel, že mi upadnou nohy, dnešní den byl opravdu perný, a to mě čekala ještě 2 hodinová cesta z Gorak Shepu (5 130 m. n. m.) do Lobuche (4 910 m. n. m.). Cestou jsem potkal Dominika, byl už fit a šel směr E.B.C. Ve stanu jsem vytuhnul a vzbudil se ráno do slunečného dne, i když hlásili sněžení, rozhodl jsem se jít do Gokya.
Cesta vedla nádhernou scenérií hor, měla jediný problém - sedlo Chola Pass v 5 330 m. n. m. Cestou jsem potkal Šerpu a ten mi řekl, že bude sněžit a ať ho další dva dny nepřecházím. Vrátit se můžu vždycky, řekl jsem si. V sedle byl sníh a mlha a se svýma běžeckejma botama jsem prošel tak tak až na druhou stranu, kde bylo o dost lepší počasí.
Po ránu jsem dorazil do Gokya, je to takovej ráj v Himalájích ležící u několika jezer. Nikde nikdo, jen vy a hory. Další den byl čas vyrazit do Namche Bazaru, kde jsem měl sraz s Dominikem. Jenže Domko nepřišel, což bylo divný. Třeba si to o den prodloužil, pomyslel jsem si. Zkoušel jsem se mu marně několikrát dovolat. Začínal jsem být nervózní, co se mu mohlo stát. Zašel jsem na policejní stanici, ale tam mi moc nepomohli. Ještě mě napadlo se přihlásit na mail, jestli mi nepsal, a ono jooooooo! Z Gorak Shepu ho odvezl vrtulník do nemocnice v Kathmandu.
Ihned jsem se sbalil a šel z Namche směr Lukla, prý to má být 6 hodin cesty. Nasadil jsem tempo a byl tam za necelé čtyři. Po cestě mi jeden Šerpa říkal, ať jdu z hor pryč, že sem dorazí hodně špatný počasí. Sotva to dořekl, začalo brutálně pršet. V Lukle mě informovali, že už dva dny nelítají letadla a zítra taky nebudou kvůli dešti. S tím, kolik tam bylo lidí, bych čekal dva možná i tři dny. Rozhodl jsem se jít pěšky do Jiri, což mělo být 5 dní a pak 14 hodin busem. Cesta byla v hrozném stavu a každý den jsem šel 8-10 hodin v dešti. Po cestě jsem potkal jednoho kluka z Norska, tak jsem aspoň nešel sám. Nakonec jsme odbočili do vesnice Salery , která je od Jiri dva dny chůze a odtud prý jezdí Jeepy do Kathmandu. Cena za „místo“ v Jeepu byla 25$, cesta dlouhá 280 km a měla trvat 16-20 hodin.
Vyrážet jsme měli v 4:30 ráno, ale kvůli jednomu blbci, který zaspal, jsme se na cestu vydali až o hodinu později. Neuvěřitelně jsem ho seřval a chudák pak celou jízdu nepromluvil. Po pár minutách jsem zjistil, proč pojedeme tak dlouho. Tady totiž není asfaltka, ta začíná pár km před Kathmandu a po rozbahněné cestě plné kamenů a výmolů mi bylo jasné, že ještě bude legrace. Na klidu mi nepřidal ani vytrvalý déšť, takže se kdykoliv mohl urvat nějaký sráz a zasypat silnici. Řidič byl takový dobrák, že nás několikrát za cestu upozornil na spadlý autobus či auto, to se pak hned jelo lépe. Litoval jsem, že jsem si nekoupil flašku rumu, neopil se a cestu neprospal. Do Jeepu se nás vešlo jedenáct, takže žádné pohodlí a každá pauza byla vysvobozením. V jedenáct večer nás konečně pán vysadil v Kathmandu.
Dominik vypadal dobře, byl jen malinko potlučenej a vyprávěl o letu helikoptérou a zapnul mi zprávy. Spadly laviny, několik mrtvých lidí, desítky pohřešovaných a stovky uvězněných. Když jsem zapnul telefon, přišlo mi plno zpráv, jestli jsem živej a zdravej. Naštěstí jsem byl jen trošku smradlavej a zhubl jsem 6 kilo za těch 13 dní v horách.
Z Kathmandu jsme byli brzo tak vyřízený (špína, prach a tisíce turistů), že jsme na další den koupili lístky do Pokhary, což je tzv. „ráj v Nepálu“. Dominikovi se tam již od první chvíle líbilo. Veliké jezero, všude zeleň, klid, méně turistů a daleko lepší a čistější život. U jezera je i „hippies čtvrť“, kde je klid, dá se tu výborně a levně najíst a potkáte jen mladé a fajn lidi.
Celkem jsme zde setrvali 8 dní a každý den trávili jinak. Jednou na kole, pak na skútru, na loďce a další dny výletama do okolí. Naprosto mě dostali mladí kluci, kteří každé ráno roznášeli z místní pekárny jejich výborné výrobky. Bylo velice těžké se pak vrátit do Kathmandu, ale už jen na pár hodin, než jsem odletěl do Bangladéše.
Jako ostatně všude v těhle končinách, i zde jsou krásné ženy, dobré jídlo a milí lidé. Navíc ještě samozřejmě musíte obdivovat monstróznost Himalájí a nádheru Pokhary. Celý dojem z Nepálu kazí chudoba, hlavní město Kathmandu a devastace hor turisty.
Zajmavosti:
- Od pár Nepálců jsem se doslechl, že do budoucna má vzniknout silnice až do Everest base campu (5360 m. n. m.), kterou má zainvestovat zahraniční firma. Nedokážu si představit, jak to tady bude pak vypadat a co vše bude možné.
- Ceny: voda 2 Kč, jídlo od 20 Kč, hotel od 80 Kč
- Náklady včetně letenky do Lukly (165$), víz, dárků, jídla, hotelů atd. za 26 dní 14 121 Kč
Text: Luboš Kováč
Foto: Luboš Kováč
