Albánie mi bude chybět, hlavně jejich pivo. Na hranicích žádný problém nebyl, tak jsem pěšky pokračoval směrem k malému městečku Struga vzdálenému 12 kilometrů a dále se vydal do města Ohrid, ke kterému to bylo ještě dalších 15 kiláků.
Ubytoval jsem se v hostelu hned pod hradem a s famózním výhledem na jezero. Cena 10 euro včetně snídaně. Ráno jsem vyrazil do města a opět potkal Jirku s Jarkou, s nimiž jsem se seznámil v Albánii. Při obědě mi vyprávěli zážitky z Kosova, překvapivě vesměs pozitivní. Večer jsme se v hospodě, jak se patří, rozloučili, protože ráno odjížděli do Skopje.
Ráno jsem měl v plánu konečně si prohlédnout celé město a okolí, když jsem na to neměl čas den předtím. Je tu dost krásných a starých monastýrů a převeliká zřícenina hradu. Celé město má své kouzlo. Byl bych tu klidně týden, kdybych měl čas. Odpoledne jsem se vydal busem do monastýru sv. Naum, který je 30 kilometrů od Ohridu. Je to naprosto uchvacující klášter, úplně na vás dýchne atmosféra místa a staré kresby uvnitř uchvátí. V areálu se pořád ozývá halekání od pobíhajících pávů. Je jich tu tak kolem 15 a postupně roztahují dlouhé barevné peří.
Dál má cesta vedla do Tetova, kde na mě čekal Reihan, kterého jsem poznal, když jsem zde byl před dvěma lety. Ptal jsem se na autobusák a odpověď zněla: „Za 3 kilometry odboč doprava.“ V Albánii a Makedonii, pokud máte větší batoh, tak se lidi jen diví a smějí se, co v tom ohromném ruksaku asi nesete. Je hrozně těžké jim vysvětlit, co je to stan a proč v něm vlastně v horách spíme. Ač jsou oba státy velmi bohaté na hory, tak tu po nich nikdo kromě turistů nechodí. Když jsem poprvé ukázal Reihanovi karimatku, deset minut se smál a ptal se, jestli to je opravdu vše, co mám při spaní pod sebou.
Reihanovi rodiče si mě pamatovali, hostili mě jídlem a pitím jako krále. Pořád něco nosili na stůl, že to musím ochutnat. Nejvíce mě uchvátil domácí jogurt. Reihan se ptal, jestli nepůjdeme dát na jednu vyhlídku kafe, řekl jsem, že je to báječný nápad, ale že lepší by bylo pivo. Podíval se na mě a řekl, že nemůže, Alláh by ho viděl. Tak jsme si dali kafe a jen kecali a kecali. Byl to úžasný večer s úžasnými lidmi.
Druhý den mě čekalo město Skopje. Reihan mě hodil na autobusák a už dopoledne jsem se ubytoval v hostelu. Vyrazil jsem směr Millenium Cross, což je ohromný železný kříž tyčící se nad městem. Jel jsem dvoupatrovým červeným busem, který mě vysadil u lanovky, ale dál jsem se rozhodl jít pěšky. Šel jsem přes hodinu, ale po cestě byly fantastické výhledy a pohodlná odpočívadla. Kříž je vážně ohromnej a výhled od něj je na celé město. Je tu kavárna a i dost laviček, tak jsem si sedl a jen se kochal. Na druhé straně byl výhled na Vodno a kaňon Matka, kam jsem měl v plánu jet za pár dní. Také jsem navštívil Old bazar, který je vyhlášený tím, že tam prý jde sehnat úplně všechno. Trh byl ohromný a narvaný k prasknutí. Nakoupil jsem si 3 kila nektarinek za jedno euro.
V noci jsem se moc nevyspal, protože kluk co se mnou spal v pokoji, neuvěřitelně chrápal. Dvakrát jsem ho v noci vzbudil, aby se převalil a stejně to nepomohlo. Po neuvěřitelně velké snídani byl čas objevit zbytek města a hlavně nádherné centrum. Už od rána bylo přes 30 stupňů. V centru se nachází dost honosných staveb, jedna větší než druhá, od opery až po různá muzea. Mě nejvíce zaujala socha Alexandra Velikého s ohromnou fontánou, každá vteřina byla překvapující. Zasekl jsem se u ní skoro na 20 minut. Po cestě na místní hrad jsem se opět stavil v Old bazaru pokouknout, jestli tu není něco zajímavého. Byl tu borec, který nádherně kreslil na trika, tak jsem si koupil 2 za fér cenu 6 euro.
Večer jsem strávil na street festivalu, ale brzo jsem to zabalil, protože jsem brzy ráno jel do Kosova na 4 denní výlet. V Kosovu bylo fajn, hned bych se tam vrátil. Vydal jsem se na 3 denní trek, který byl naplánovaný od kaňonu Matka až do Prílepu. V kaňonu jsou dvě přehrady, ta první hned na začátku a k té druhé se dá dostat po pravém břehu asi tak po 20 kilometrech. Je to krásný, když se tu člověk zastaví a kochá se tím, co dokázala příroda. O Kosovu se však více rozpovídám v článku za týden.
Spaní bylo super. V noci jsem musel na záchod a při otevření stanu mě málem kleplo. Všude byly světlušky. Jako na diskotéce. Bylo jich tu stovky a byl požitek na ně koukat. Už tak deset let jsem je nikde neviděl. Posnídal jsem v altánu, pobalil a vyrazil. Krosna měla okolo 23 kilo, táhnul jsem 4,5 litru vody, jídlo a další věci, protože jeden kluk říkal, že po cestě není možnost vodu nabrat. Když jsem přešel ohromný hřeben, tak jsem se dostal do vesnice Svatá Petka, kde mi poradili: „Jdi cesta, pak asfalt a pak doleva a tam Breznica." Hehe, super. Bylo dopoledne a začínalo neuvěřitelný vedro. Zrovna, když jsem se chystal dát si oběd, tak jsem stopnul projíždějící auto a pán mě hodil do Breznice. Když jsem mu říkal, že chci na Soluňskou Glavu, tak se začal křižovat a řekl dlóóógáá cesta.
Začal jsem v 570 metrech a po dvou hodinách do neuvěřitelného kopce v 1150 metrech, jsem si myslel, že mám halucinace, protože na cestě byla želva. Velká jako malej kopačák. Štrádovala si to taky do kopce. Neuvěřitelný. Cesta nebyla nijak značená, ale měl jsem kompas, tak jsem šel stále na jih. Kolikrát se stalo, že bylo na výběr ze 4 cest, no a teď kudy? V sedm večer jsem už byl úplně vyřízenej, tak jsem ve výšce 1835 metrů postavil stan.
Probudil jsem se do krásného dne, který mi hatilo jen vědomí, že mi zbývá litr vody a ten nejtěžší výstup mě teprve čeká. Naštěstí jsem našel potok, takže jsem doplnil zásoby. Po půl hodince směrem na jih jsem se dostal do vesnice Patiška Reka. Dva starý borci mi dali najíst a poradili, jak to odtud přejít a prý za den a kousek budu v Bogomile, což je vesnice za horama kousek od Prílepu. Výšlap to byl neuvěřitelnej, ale stálo to za to. Z Bogomili jsem další den jel vlakem do Prílepu a pak pěšky směr monastýr Treskavec vzdáleného 7 kilometrů, o kterém jsem četl jako o nejnádhernějším místě v Makedonii a prý se tam dá uvnitř i ubytovat. Čekalo mě ale překvapení. Veškerý komplex krom monastýru shořel. Jsou tu jen holé a ohořelé zdi. Potkal jsem mnicha a ten mi vysvětlil, že to tu shořelo minulý rok kvůli jednomu turistovi, který to neúmyslně zapálil o kamna. Byl jsem smutný a zklamaný.
Z Prílepu mě čekal přejezd do Bitoly, kde jsem našel suprovej hostel za 9 euro včetně snídaně a prádelny. Celé odpoledne jsem proflákal, odpočíval a večer jsem si nenechal ujít mistrovství světa ve fotbale Francie proti Hondurasu ve společnosti dvou muslimských Albánců, kteří nemohli pít pivo, tak jsem je provokoval. Ráno bylo hezky, tak jsem prošel město od Old bazaru až po pozůstatky Heraklea. V Bitole je nádherný park a bujně žijící hlavní třída, kde jsou snad jen bary a kavárny. Je to první město, kde jsem potkal hodně metalistů. Jeden z nich byl majitel mého hostelu a vtipně se jmenoval Zlatko.
Další den jsem se vydal pěšky z Bitoly do NP Pelister. Vzal jsem to přes vesnici Niže Pole, kde začíná park a je odtud značená cesta na vrchol. Chytlo mě psí počasí, tak jsem se šel schovat do altánku. Přitočila se ke mně starší paní a začala spílat, že sám do hor nemůžu, že tam jsou vlci a medvědi a musíme být alespoň dva nebo tři. Pořád se křižovala a já na ní opravdu neměl náladu. Radši jsem vstal a v dešti pokračoval dál. Za vesnicí byla odbočka do hor a konečně přestalo pršet. Cesta byla nádherná a výhledy na krajinu k nezaplacení. V 2218 metrech bylo Golemo jezero, u kterého jsem zakempil. Dal jsem si večeři a připravil na ranní výstup na Pelister, což je 3. největší hora v Makedonii vysoká 2601 metrů. Snad se tedy umoudří počasí. Vyrazil jsem brzo ráno a na vrchol došel v ohromné mlze, no nic, udělal jsem fotku a šupajdil zase zpátky. Kousek před vesnicí jsem objevil medvědí stopy, tak jsem si vzpomněl na spílající paní, ale naštěstí jsem žádné zvířátko nepotkal. Ve vsi jsem si stopl bus a jel zpět do Ohridu, kde jsem dva dny relaxoval a čerpal síly na další etapu mé cesty, tedy Řecko.
Makedonie je nádherná země s výborným jídlem a pohostinnými lidmi, pokud jste na ně milí a respektujete jejich zvyky, královsky se vám odmění. Už za týden se můžete těšit na vyprávění mé zastávce v Kosovu, na kterou rovněž rád vzpomínám.
Text: Luboš Kováč
Foto: Luboš Kováč
