Svou cestu po Černé hoře jsem začal ve městě Herzeg Novi. Na autobusáku mě přivítali nahaněči a taxikáři, kteří se prali o pozornost každého turisty. Když jsem se jedné starší paní zeptal, jestli neví, kde je tady kemp, odpověděla mi: „To jsi tak chudej, že nemáš ani na hotel?“ Tak jsem jí vysvětlil, že jsem se neptal, jestli vypadám jako chudák, ale kde je tu kemp. Ukázala doleva a řekla, že to jsou 3 kilometry.
Když jsem se konečně ubytoval, jal jsem se objevovat místní krásy, což byl v první řadě Španělský hrad, na jehož nádvoří postavili ohromný vysílač, asi aby měl hezčí panorama. Dále pak kostel, který mě naprosto učaroval, a to že už jsem jich po světě pár viděl. Zato poslední památka, co prý stojí za vidění, mořská pevnost, je stejná jako stovky jiných.
Druhý den jsem se přesouval do Kotoru. Jen dostat se do autobusu byl nadlidský výkon - první řidič mě odmítl vzít kvůli velkému batohu, i když ostatní cestující měli stejný, ne-li větší bagáž. Druhý byl z mé krosny opět šokovaný, musel jsem ji dát dolů za řidičova neustálého řevu, ať už sakra dělám.
Kotor je významné turistické přímořské město stejně jako Budva nebo Titov. Jenže v Kotoru je alespoň něco historicky zajímavého na rozdíl od těch dalších, kde jsou jen pláže. Už z dálky vidíte v kopcích zbytky hradu a hradeb. Hned na nádraží mě zaujal jeden naháněč, kterého jsem překecal, aby mě u sebe nechal přenocovat.
Vezl mě svým VW Golf z roku 91 do ohromného kopce a sliboval mi z pokoje výhled na celou zátoku. Po cestě mě ujišťoval, že jeho dcera mi vše ukáže a přihlásí na Wi-Fi. Dcera říkáš, pomyslel jsem si. Výhled z baráku byl naprosto úžasný. Zato dcera… Krom toho, že jedno oko jí šlo na sever a druhý na západ, nevěděla ani heslo na tu wifinu. Tak jsem si dal sprchu a vyrazil do starého města a na hrad. K tomu vedlo snad tisíc schodů, v tom vedru si to vyšlápnout byla docela fuška, ale ten výhled na celé město a zátoku s přístavem za to stál.
Další ráno jsem se potřeboval dopravit do Žabljaku, kde začíná věhlasný NP Durmitor. Jel jsem maršutkou narvanou až po střechu, mladej frajírek za volantem jezdil pořád v protisměru, čemuž se smál, protože spousta lidí měla smrt v očích. Když jsme vyjížděli neuvěřitelnej kopec, maršutka sebou dvakrát škubla a zastavila. V zápětí se začalo kouřit z motoru. Zůstali jsme trčet uprostřed hor s pitomcem za volantem, kterej nevěděl vůbec nic. Naštěstí po hodince jel kolem skoro prázdnej bus, takže jsme byli vysvobozeni.
Žabljak je vysokohorské městečko nacházející se v nadmořské výšce 1450, kde je mimo sezonu liduprázdno. Koupil jsem si mapu hor a nějaké zásoby, a vyrazil směr Černé jezero a pak po červené trase na Bobový kuk, což je nejvyšší hora Černé hory. Cesta je značená snad co deset metrů, asi proto, aby se dalo jít i v mlze. Po hodině a půl a slušném stoupání jsem dorazil na palouček mezi horami, který se jmenoval Crepulj poljana a ležel v nadmořské výšce 1648 metrů. Zde jsem se v jedné opuštěné salaši rozhodl přenocovat.
Další den mě čekalo převýšení 700 metrů. Akorát nastala komplikace, se kterou jsem tak nějak nepočítal - všude bylo neuvěřitelně sněhu, což znamenalo, že jsem se bortil až po kolena a nebyly vidět značky, které jsou malované na kamenech, protože stromy tu nejsou. Cestu jsem víceméně odhadoval a občas nějakou značku zahlédl, ale pak jsem natrefil na rozcestník, který úplně nesmyslně ukazoval, kam která pěšina vede. Ještěže já, hlava pomazaná, jsem byl vybaven buzolou a podle mapy určil správný směr. Po hoďce jsem došel k neuvěřitelnému srázu a nikde žádná schůdná cesta a ani značka. Začaly mi pípat hodinky, že se zvýšil tlak a bude bouře. Ještě toho trochu.
Začalo neuvěřitelně pršet a foukat, postavil jsem stan, schoval se a nad mapou přemýšlel, kde se stala chyba. Zjistil jsem, že jsem za tou horou neměl jít hned dolů, ale do sedla nahoru. Když přestalo pršet, rozhodl jsem se svou chybu napravit. Šel jsem opět ve sněhu, mrzly mi nohy, a jakoby toho nebylo dost, opět začalo pršet. Po přelezení sedla se konečně udělalo hezky a uviděl jsem Skrčské jezero a u něj chatičku. Stavení bylo v super stavu - kamna, kuchyňka i postele s matracemi, takže noc v luxusu.
V horách jsem se toulal ještě jeden den, než jsem se vrátil zpět do Žabljaku. Tam mi zastavil
chlápek a lákal mě do svého kempu. Po pár vteřinách jsem zjistil, že je to Čech a pracuje pro CK Alpina. Jel jsem s ním a hned po příjezdu do kempu dostal slivovici. Když do mě rvali asi pátou, byl čas utéct a postavit stan.
Ráno jsem se rozloučil, jak se sluší a patří, a vyrazil do hlavního města. V Podgorice byl docela problém sehnat volné místo v hostelu a město samo o sobě působilo nudně - kdybych tu nebyl, tak mě to ani nemrzí. Nicméně stále je na co se těšit, Albánie na mě čeká.
Pozitivní na Černé hoře jsou milí lidé, hezké ženy, nádherné hory, výborné levné jídlo a celkově bezpečno. Jediné, co mě omezovalo, byla jazyková bariéra, jelikož s angličtinou tu moc nepochodíte.
Zajímavosti:
- v každém městě, vesnici, dokonce i na stromech v horách visí parte,
- lístek na autobus stojí o třetinu míň u řidiče než na pokladně,
- vyplatí se zde smlouvat, i když se prodavači z počátku zdají nepřístupní.
Text: Luboš Kováč
Foto: Luboš Kováč
