Výše zmíněná autorská trojice snoubila zajímavý generační trojúhelník, který by si možná mnozí jen stěží představili u stejné inscenace. Pavlu Kohoutovi je dvaaosmdesát let a poprvé uvedl svou hru v Divadle na Vinohradech už před více než šedesáti lety. S pětačtyřicetiletým režisérem Morávkem sváděl bitvu o svůj moderní text, který z Rostanda vychází, ale v mnoha ohledech je upraven či krácen. Navíc ho Kohout obohatil o vlastní písňové texty dodávající dílu prvky muzikálu. Sami tvůrci nakonec Cyrana označili za „postmuzikál“, protože se kromě hudební složky silně pracuje i s činoherectvím. O onu hudební stránku věci se pak postaral jednatřicetiletý Ondřej Ládek alias Xindl X. Scénickou hudbu měl na starost Dalibor Cidlinský jr.

Ve hře se tedy často zpívá, ale zároveň v obsazení žádné velké zpěváky nenajdete, spíše skutečné herce. Snad jen Martin Stropnický v roli samotného Cyrana zvládá skloubit oboje na výbornou. V tomto případě, dle původního překladu Jaroslava Vrchlického, je zralejší Roxana v podání Dagmar Havlové-Veškrnové opravdu okouzlující a naopak ženská část publika se může kochat pohledem na Martina Krause, který ztvárnil neohrabaného, leč krásného, milovníka Kristiána de Neuviletta. Za zmínku také stojí drsný Pavel Batěk coby De Guiche, zkušený vůdce Ladislav Frej v roli Carbona Castel - Jalouxe, Jan Šťastný jako Le Bret a poněkud legrační Václav Vydra, jenž hraje Raguenaua. Dueňu ztělesnila Veronika Žilková a Lízu Vendulka Křížová.

Velké vinohradské jeviště umožnilo velkolepou scénu s posuvnou plošinou, na které přijížděli a odjížděli příchozí, jako například De Guiche nebo gaskoňští kadeti. V popředí pod pódiem pak seděli tři muzikanti, kteří často doprovázeli písně živou hudbou. Dvě kytary a klávesy doplňoval naopak zcela vzadu za oltářem ukrytý bubeník. Některá hudební čísla však byla reprodukována, stejně jako mnohé významné zvuky. Tak třeba drsný zvuk kosy či krákání havranů symbolizovalo opakovaně fakt, že se situace přiostřuje. Plně bylo jeviště využito především při bojové scéně ve válce Francie proti Španělům. Herci však občas vpadli také do hlediště, případně se objevovali na balkónech a diváci tak museli sledovat více míst najednou. A pozornost se vyplácela i ve chvíli, kdy do první řady přistály mince a do páté zmuchlaný, Cyranem nakopnutý, papírový kelímek od popcornu. Všichni ale tyto drobné doplňky vzali s pochopením a úsměvem.

Sylva Zimula Hanáková, která měla na svědomí kostýmy, zabrousila, kromě historických kousků, i do modernějších dob. Kožené úbory kadetů ale suverénně přebily nádherné červené a černé šaty pro Roxanu. V nich se Dagmar Havlová vyjímala jako princezna. A slušelo jí to i coby vdově v posledním dějství. Kohout se nebál v textu ani vhodně zasazených vulgarit a verše vytvořil často podobně krásné a malebné jako před ním sám Rostand či v českém podání Vrchlický a o řadu let později Jindřich Pokorný.

Vinohradský postmuzikál má podtitul „Roxanin poslední sen“ a nenechte se zmást, že skladba příběhu je vystavěna poněkud netradičně. Vše do sebe skvěle zapadne a nakonec se hodně hraje i na city. Tak to ostatně zamýšlel už Rostand. A i když se třeba nebude v Divadle na Vinohradech tleskat po představení dvě hodiny jako v roce 1897 po premiéře původního Cyrana v pařížském Théatre de la Porte Saint-Martin, rozhodně stojí za to příjemně pojaté známé dílo vidět. Třeba už jen kvůli vyšitým perlám na oné drsné kůži v podání dvojice Stropnický - Havlová. Vždyť své ženě, i ostatním hercům, na premiéře dlouho tleskal i exprezident Václav Havel.


Text: Pavel Urban
Foto: Divadlo na Vinohradech





SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Krteček se stal novou noční můrou
Na Vánoce se připravuje nový muzikál
Co chystají letošní Shakespearovské slavnosti?
Herectví šlo Tatianě Vilhelmové už od malička samo